Malý nápadník básniček k recitační soutěži
JAK TAŠKÁŘ NAPÁLIL TAŠKÁŘE
Jiří Žáček
Kráčí taškář z Horní Lhoty,
nese pytel popela.
Až já kápnu na hlupáka,
ošidím ho zvesela!
Kráčí taškář z Dolní Lhoty,
nese pytel žaludů.
Až já kápnu na hlupáka,
já ho šetřit nebudu!
Potkali se na rozcestí,
sesedli se k oddechu.
"Copak neseš?"
"Pytel mouky!
A ty?"
"Pytel ořechů!"
Taškáři se dohadují,
křikem plaší lesní zvěř.
"Dám ti mouku za ořechy!
Neproděláš, to mi věř!"
Vzali pytle a šli domů.
Hopsa hejsa hopsasa!
Viděli jste milí zlatí,
takového ťulpasa?!
A když pytle rozvázali,
smích jim ztuhl na tváři.
Čert vem toho podvodníka!
křičí oba taškáři.
MALÁ ZMOKLÁ SLEPICE
Jiří Žáček
Koko-koko-kolegyně,
kamarádky z ulice,
ještě na to myslím s děsem –
zdálo se mi včera, že jsem
malá zmoklá slepice!
Koko-koko-kolektivně
seděla jsem na hřadu,
snášela jsem, kdákala jsem
pronikavým kvočním hlasem,
když měl kohout poradu.
Koko-koko-koncem týdne
přišel sedlák: Puť, puť, puť!
Popadly mě silné dlaně:
Zejtra budeš na smetaně!
Zkrátka horor! Dobrou chuť!
Koko-koko-kolegyně,
Katko, Hanko, Alice –
upřímně mi odpovězte,
taky se vám zdává, že jste
malé zmoklé slepice?
MOJE TUŽKA UŠATÁ
Jan Vodňanský
Moje tužka ušatá
poskakuje sem a tam.
Buďto píše nebo kreslí,
neptá se mě vůbec, jestli
může papír počmárat,
proto tužku svou mám rád.
Buďto čmárá nebo píše
zvířata i jejich skrýše,
kreslí, když ji napadnou
květy, které nezvadnou.
Moje tužka všeho schopná
včera vyskočila z okna,
vyvolala paniku,
rejdila po chodníku.
Moje tužka ušatá
poskakuje sem a tam.
Tuhu má a taky uši,
všechno slyší nebo tuší,
láká kluky děvčata.
Moje tužka ušatá.
O botě a tkaničce
Na cestě před Horní Lhotou
přela se tkanička s botou:
„Musíš se vláčet tak pomalu?
To jsem se připletla k škrpálu!“
„Tkaničko, nech si ty urážky.
Neseš se, já si dřu podrážky
a navíc mě brní špičky,
jak jsi mi utáhla kličky!“
„Chceš tím říct, ty boto mazaná,
že kvůli mně jdeš jak svázaná?“
„To se ví! Jdu jako v křeči.
Z tvých kliček i z těch tvých řečí.
Ve Lhotě zajdeme k ševci,
řeknu mu, že už tě nechci,
a tebe přejdou vtipy –
až budu na suché zipy!“
Miloš Kratochvíl
Nejkrásnější pes
„Jezevčíku,“ ptal se pudl,
„pročpak jsi tak dlouhý?
Proč máš tělo jak roura
za vsí na dně strouhy?“
„Byl jsem ze všech nejkrásnější
už když jsem byl malý,
vás si lidi nevšímali –
a o mě se prali.
Při téhleté tahanici
největších psích fandů
mě natáhli o půl metru
jako starou kšandu.“
„Ubožáku,“ vzdychl pudl,
„jistě ti to vadí…“
„Už ne.
Pes je přece šťastný,
když ho někdo hladí.
A já s tím svým dlouhým tělem
jsem na tom teď úžasně,
vždyť mě klidně může hladit
sedm lidí současně!“
O židli a stolu
Jan Kratochvíl
Jednou řekla židle stolu:
„Nebudeme dál žít spolu.
Uhodils mě šupletem!
Jdu pryč, ať se nepletem.“
Stůl se uraženě mračí.
Ale co? Vždyť si sám stačí…
Tak zůstal stůl v kuchyni,
židle stojí v předsíni.
Oba mají to, co chtěli.
Brzy jsou však rozmrzelí:
Ke stolu se – což mu vadí –
vůbec nikdo neposadí,
na jídle si nepochutná…
Židle je čím dál víc smutná,
každý ji jen v chvatu mine,
v kuchyni to bylo jiné!
Hned zítra se zpátky vrátí.
Marná sláva, pořád platí:
Jenom tam se dobře bydlí,
kde si rozumí stůl s židlí.
